Výlety s dětmi → Kraj → Středočeský kraj → Ze Srbska do Berouna – přes Alkazar

Ze Srbska do Berouna – přes Alkazar

Alkazar

Nedaleko Prahy směrem na západ, půlhodinku cesty autem, vlakem nebo autobusem, na vás čeká otevřená náruč přírody, jen tu a tam poznamenaná rukou člověka. V samém srdci chráněné krajinné oblasti Český Kras tu odvážným badatelům nabízí dobrodružství nespočet úchvatných přírodních útvaru a množství naučných stezek. Oblast kolem Karlštejna, Bubovic, Svatého Jana pod Skalou a Berouna patří k oblíbeným místům pro rodinné výlety, stejně jako pro samostatné túry, a to nejen díky jedinečné rozmanitosti přírody, ale hlavně díky dobré dostupnosti včetně pokrytí optimálního spojení PID. Protože co si budeme namlouvat, děti se snadno unaví, (ještě snadněji se přetáhnou) a velkolepé zážitky z cest jsou pak mnohdy přebity únavným cestování domů v doprovodu kňourání, vztekání a breku…

Vyberme si tedy jednu z mnoha tras, ideální i pro malé nožičky, dětská kola nebo kočárky, vedoucí ze Srbska do Berouna. Pokud se nebojíte trochy dobrodružství, ideální je jet vláčkem „dvoupatrákem“ ze Smíchovského (nebo Hlavního) nádraží a nově dokonce až z Úval u Prahy. Pokud by se vám náhodou stalo, že si spletete vlaky a nasednete do rychlíku, nic se neděje, akorát Srbsku zamáváte z vlaku a projdete si procházku v opačném směru od Berouna, protože rychlíky staví až tam.

Takže od vlaku vyrazíme přes most (mineme nádražní restauraci, kde mimochodem výborně vaří a pro děti se vždy najde nějaká dobrá zmrzlina) a vydáme se proti proudu Berounky po jejím levém břehu. Po pár stech metrech opustíme zástavbu a můžeme se vrhnout „do lůna přírody“. Čeká na nás spousta překvapení… Ideální prostředí pro klidnou rodinnou procházku, chvíle uvolnění a relaxace, kdy najednou jakoby se zastavil čas, po nebi se honí jen pár obláčků a nad poklidnou Berounkou se majestátně tyčí rozeklané skalní tvary Českého Krasu.

Relativně široká a přehledná cesta, pevně ohraničená skalami a řekou, vám dává prostor popustit vašim ratolestem uzdu a nechat je dosyta vyřádit. (samozřejmě v rámci dobrých mravů a pravidel chování v CHKO) Na celé cestě do Berouna je několik vhodných míst ke koupání a až na výjimky se zde Berounka jen tak líně plouží při nějakých průměrných 100cm vody, takže nehrozí nebezpečí z velkých hloubek. Občas, když je málo vody, a hladina klesne tak nízko, že i vodáci vyrývají do svých laminátových lodí ornamenty o kameny na dně řeky, se objeví malé plážičky z naneseného písku a jiných sedimentů a připraví tak návštěvníkům příjemné místo k odpočinku přímo na dosah vodní hladiny. Není větší radosti pro malé dětské srdéčko, než se čvachtat v písku; chodit do vody a zase zpátky; házet kameny do řeky, aby šplouchly co nejvíc; stavět si z jemného říčního písku jedinečné stavby; hledat mezi kameny v řece škeble a představovat si, že aspoň jedna z nich by mohla být perlorodka a skrývat uvnitř sametovou kuličku …

Jeskyně a skály- těm nikdo neodolá

Zhruba kilometr od Srbska je jedna z prvních zastávek u informační cedule popisující slavnou Barrandovu jeskyni. Jeskyně je veřejnosti nepřístupná, ale dostat se k jejímu ústí může být pro naše malé horolezce zajímavou rozcvičkou na další lumpárny. Po dalších zhruba pěti stech metrech se dostáváme k soutoku Berounky a Kačáku (lávka). Odtud už vede nová (z r.2010) asfaltka až do Berouna. Názory na ni se mezi místními obyvateli různí – jedni by rádi prašnou kamenitou cestu, tak jako byla dřív, protože ta do tohoto prostředí podle nich jednoznačně patří, druzí zase oponují, že si konečně mají kde zasportovat, protože souvislá plocha kvalitního asfaltu o délce 3 km a s minimálním motoristickým provozem (vjezd je zde pouze na povolení města Beroun – víceméně pouze pro residenty) v okolí v podstatě není.

Ponechme ale polemiku stranou a soustřeďme se na největší atrakci našeho putování – lom Alkazar. Jde o starý vápencový lom, bohatý na pikantní i bolestivou historií a opředený mrazivými historkami z dob minulého století. Svou úlohu sehrál také za 2. světové války a dnes louží jeho nejniternější útroby jako úložiště radioaktivního odpadu (rozuměj- neskladují se tu vyhořelé palivové články – jde hlavně o kontaminovaný spotřební materiál).
Na své si ale přijdou děti, které mají rády pohyb, lezení po kamenech a dovádění – takže drtivá většina všech dětí. Na odvážné objevitele tu tiše čeká systém chodeb (štol), dlouhý pár desítek metrů, s několika tajuplnými odbočkami. Můžeme tak své ratolesti vzdělat a poučit o tom, jak se v novodobé historii těžil vápenec a přímým dokladem zde budou na stěnách stopy po vrtácích pro nálože střelmistrů a na zemi zbytky „přírodních pražců“, které kdysi nesly koleje a po nichž jezdily vozíky s narubanou horninou ven na povrch.

Samotný lom je sice vysoký několik desítek metrů, ale my jsme nyní v jeho nejnižší části, takže se není třeba obávat, že nám dítko někam „zahučí“. Struktura lomu je tvořena několika (těžebními) patry – terasami – z nichž každá vyniká výhledem na jinou světovou stranu. Pokud bychom chtěli prozkoumat z Alkazaru víc (děti k tomu rozhodně nemusíme přemlouvat) a nespokojíme se jen s dechberoucím pohledem „zdola“, můžeme si zahrát na horolezce a pěkně si ¨terasy“ projít. Přístup k nim je už ale obtížnější, hodí se výhradně pro větší děti a vyžaduje od rodičů pozornost a pohotovost na zachycení, kdyby dítěti ujela noha. Nebojte, nejde o žádné ferraty, ale přeci jen jílové podloží je občas nevyzpytatelné a tak hlavně za mokra (stačí i ranní rosa) můžeme být na zadku dřív, než se nadějeme…

Až se děti (i dospělí) dosyta vyřádí, můžeme pokračovat dál. Zhruba 400m za Alkazarem se odpojuje vpravo do lesa nenápadná odbočka mezi několika chatkami a za nimi je v stínu lesa ukryta křišťálová studánka, pramen vyvěrající z nitra lesa, která zaručeně osvěží a rozhodně neuškodí. Stojí za malou odbočku z trasy…

Zbytek cesty už v podstatě ničím nepřekvapí. Za zmínku stojí statek, u kterého se pasou koně, často přímo u cesty, takže děti mohou zůstat v němém úžasu nad velikostí těchto nádherných zvířat a pořádně zblízka si je prohlédnout… V tuto chvíli už se před námi začne rýsovat železniční most přes Berounku, po Srbsku jediný a nejbližší přechod přes řeku. To bude „cílová rovinka“ našeho putování. Až se k němu dostaneme, je třeba ho podejít, po pěšince na něj „vyšplhat“ (proveditelné bez problémů i s kočárem), přejít přes řeku a dále pokračovat po panelové cestě kolem areálu podniku (Stavby Mostů a.s.) až k vlakovému nádraží.

Na závěr přidám ještě tip pro ty, kdo radši sází na jistotu a jezdí na výlety autem – v Berouně je parkoviště u nádraží placené parkovacími automaty. Oproti tomu v Srbsku je parkování zdarma a na nově zbudovaném „záchytném“ parkovišti se vždy nějaké volné místo najde…

Autor článku Muzzy — otec od rodiny milující turistiku a přírodu. Rád jezdí na výlety ve středočeském kraji, kde zejména přes léto využívá ubytování pro rodiny s dětmi.
Publikováno 19. 8. 2011 21:08